Jsem hrdá na to, že jsem... co vlastně?

14. července 2014 v 12:36 | Escarlate |  Kecy v kleci
Pokud nejste na tomhle blogu poprvé, tak jste nejspíš už tak nějak odtušili, že patřím mezi takzvané "čtyřprocentní", protože já se tím nijak netajím a teď po střední už vůbec ne.
Jenže... patřím mezi ně?
Nejsme nakonec všichni tak trochu bisexuální? A bisexuálové... spadají pod ona pověstná čtyři procenta?
Jsem biseuálka? Jsem lesba? Kam tedy vlastně patřím?




Nad svou sexuální orientací jsem začala přemýšlet, když mi bylo asi devět. Koukaly jsme s mámou na televizi, ve které byli muž a žena.

"Mami, líbí se ti víc ta holka nebo ten kluk?"
"Ten chlap samozřejmě!"
"Mě ta holka."
"Co, jsi lesba nebo co?"
"......Ne."

To byl moment, ve kterém mi ta myšlenka poprvé prolítla hlavou. Ono to totiž nebylo poprvé, co se mi fakt líbila baba v telce. První ženská z televize, co jsem milovala byla Jennifer Aniston ve své roli Rachel v Přátelích. Ale byla jsem malá, nechala jsem to být, brzo mě ta domněnka opustila.

Rodině, kamarádům, ani mě samotné nepřipadalo divné, že jsem nesnášela sukně a raději si hrála střílečky na playstationu nebo s klukama venku fotbal než panenky a šminky.

Když mi bylo asi 12, našla jsem si svou první typicky dívčí zábavu - koukání na Disney Channel, konkrétně na Hannu Montanu. Byla jsem enormně posedlá Miley Cyrus, ale všichni kolem mě to viděli jako jakousi idolizaci, nikdo neřešil, ež můj pokoj vypadal jako zpropadená Miley Cyrus svatyně. Já sama začínala mít v té době opět trochu pochybnosti. Naštěstí se mi pak zalíbil Cody Linley a já si mohla namlouvat, že jsem na kluky. Občas mi sice někdo na jeho fotku řekl "Ten vypadá jak holka!", ale to mě netrápilo. Byl to kluk a to mi stačilo.
Taky jsem nějak potlačila myšlenku, že je trochu divné, že všechny holky milují High School Musical kvůli Zaca Efrona, zatímco já koukám na každý díl jen kvůli Ashley Tisdale.

Následovala moje posedlost Gossip Girl. Ach, jak já se snažila si namluvit, že tak miluju Chucka a Blair proto, že Chuck je sexy a nekoukám na ta videa pořád dokola jen kvůli tomu, že Leighton Meester je prostě dokonalá a nádherná. Bylo mi 13 a já si konečně začínala uvědomovat, že to se mnou asi nebude tak úplně jednoduché.

Ve 14ti jsem objevila korejský pop, k-pop. A začali se mi líbit kluci Korejci!! Teď zpětně si uvědomuju, že tomu tak bylo proto, že drtivá většina mi připomínala holky, ale v ten moment jsem z toho byla celkem nadšená. Zase jsem měla příležitost něco si nalhávat.

Všechny mladé slečny kolem mě, hlavně ze školy, začínaly mít chlapce a já pořád nic. A ani jsem jim to vlastně moc nezáviděla, po žádném klukovi jsem natoužila. Měla jsem sice všude po pokoji plakáty prakticky jen samých holek, ale měla jsem k-pop a byla jsem spokojená.

Ta pomyslná stěna, co bránila mému pravému uvědomění se zhroutila v srpnu 2010, když jsem poznala mou do dnešního dne nejoblíbenější korejskou skupinu SNSD. Asi měsíc jsem sama sobě nalhávala, že pořád se mi víc líbí korejští kluci než holky, že prostě SNSD nemůžu mít raději než klučičí skupiny. Po tom měsíci jsem to vzdala a konečně akceptovala, že jsem přinejmenším bisexuální.


Byla jsem si tím celkem jistá, tak jsem to řekla mámě. "Jsem bisexuál a líbí se mi víc holky, než kluci." Vybalila jsem to na ni jednou cestou z obchodu. Věděla jsem totiž, že to přijme v pohodě. A taky, že ano. Zprvu si myslela, že kecám, a že jsem "zmatená", ale nakonec to akceptovala se všim všudy a i když si myslím, že je trochu mrzutá, že se nejspíš nedočká vnoučat (pokud se neodstěhuju do státu, kde je povoleno homosexuálním párům adoptovat - nepřistoupím na to, aby to dítě oficiálně bylo jen jedné nebo biologicky jen jedné), tak mě pořád bere úplně stejně. Ono totiž já jsem úplně stejná.

Podobné pozitivní reakce jsem sklidila u většiny lidí, kterým jsem to pověděla, jedinou vyloženě negativní reakci jsem měla od jedné kamarádky, která prohlásila, že "Nemůžeš vědět, jestli jsi na holky, když jsi nespala s klukem." Uh? A jak ty víš, že jsi na kluky, když jsi nespala s holkou? To je asi tak stejná logika.

Koncem roku 2013 o 3 roky později, co jsem si uvědomila, že se mi líbí holky jsem si zase prošla menší krizí identity. Byla jsem přesvědčená, že jsem na holky, ale nikdy jsem s žádnou neměla vážný vztah, ani s klukem, no, prostě proběhla mi hlavou myšlenka, že jsem možná asexuál. Dokážu úplně v pohodě žít bez vztahu a bez sexu a mám se fajn. Doteď si myslím, že mám možná k asexualitě nějaký náběh, ale jsem si celkem jistá, že jím nejsem.

Ovšem pochybuju i o své homosexualitě. Jsem bi? Nevadí mi představa s klukem chodit, ale nechci s ním spát. Takže... jsem... biromantický homosexuál? Ovšem při představě chodit s holkou nebo s klukem bych si rozhodně vybrala holku. Takže jsem zase zpátky u té lesby. Zároven mi ale ani nevadí představa chodit s transgendery. Takže jsem... pansexuál?


Dostávám se pomalu k pointě článku. Konečně, já vím.
Všechny tady tato označení mě vytáčí. Lesba, gay, bisexuál, transsexuál, queer, pansexuál, asexuál, blá blá.
Chápu, že spousta lidí chce někam patřit a někam zapadat, a proto se těmito slovy označuje. Ale já po své poslední krizi identity někdy před rokem pochopila, že nemusím být hrdá na to, že jsem lesba, když se za ni stoprocentně nepovažuju, i když jí spíš teda jsem, no. (Líbí se mi ovšem i pojem "queer" = výraz pro lidi spadající do nějaké sexuální menšiny, ten mě tak jako tak zastřešuje.) Nemusím hlásat "Proud to be gay!", "Proud to be pansexual!" atp.
Stačí, když budu hrdá na to, že jsem sama sebou a nepotřebuju proto žádné spešl slovo.

Gay pride je ve skutečnosti dost smutný event. Není to oslava toho, že jsme hrdí na naši seualitu, jak vypovídá název. Heteráci mají ve zvyku na GP nadávat s tím, že chtěji "Straight pride". Víte co, drazí straight people, GP má za účel pomoci získat nám stejná práva a pomoci lidem, kteří mají problém s homofobií. Není to jen běhaní po Václaváku a mávání duhovými vlaječkami, ale také spousta besed, přednášek a podobně. Takže... buďte raději rádi, že žádný "Straight pride" nepotřebujete.

Je to smutné, ale ve většině světa homosexualita stále ještě není tolerována. Můžete mi někdo vysvětlit proč? Co je komu do toho? Řekněme, že nesnáším tenis. Měla bych snad proto založit organizaci, která bojuje za zrušení tenisu a upírat tenistům a fanouškům tenisu jejich právo dělat něco, co je činí šťastnými? Je to směšné. Homofobie není fobie. Ten člověk nemá strach. Jen je to vypatlaný netolerantní kretén.

P.S.: Speciální poznámka křesťanským fanatikům - Proti homosexualitě je v Bibli (ve Starém zákoně) jeden přímý a jeden nepřímý verš. Proti rozvodu je jich tam asi 20. Proč teda nesbíráte před kostelem podpisy na petici proti rozvodům?

Vy, všichni, ať už jste cokoliv, hetero, homo, bi, a, nebo ať už se stejně jako já snažíte těmhle pojmenováním vyhýbat - buďte hrdí na to, že jste sami sebou. Ostatní není důležité.

Peace.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Em Creepy ✞ Em Creepy ✞ | Web | 14. července 2014 v 12:50 | Reagovat

Pěkně napsáno. Když jsem byla menší, taky jsem radši hrála fotbal s klukama.. panenky jsem vůbec neměla.. do 6.třídy jsem nosila vlasy na kluka.. Když bych vedla seznam,kolik se mi líbí holek a kolik kluků.. holek by bylo o mnoho víc :) Sice chodím s klukem, ale neříkám, že bych nic nechtěla zkusit s holkou.. toužím po tom :)

2 Dylan Radioactive Dylan Radioactive | 20. července 2014 v 20:49 | Reagovat

Wow. Po dlouhé době nějakej článek na blog.cz, kterej mě zaujal a kterej jsem si s chutí přečetl od začátku až do konce. Gosh. Rád bych ti napsal něco, co se týká článku ale abych pravdu přiznal, tak nic mě nenapadá. Na druhou stranu, ti chci dát nějak najevo, že jsem ten článek četl a že je opravdu.. skvělý. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama