Kořist - Kapitola 2.

25. listopadu 2012 v 14:01 | Escarlate

Čte to někdo? :DDDDD
Jestli ne, tak nevadí :D
Když už to mám, tak to tu taky hodím, no ni? :)))



"No tak to udělej," řekla Tiffany zcela klidně.

Taeyeon na ni jen nevěřícně zazírala. Mozek jí nebral, jak mohla být tahle holka tak snadno smířená s možností smrti. "Tak fajn, volám policajty," řekla a udělala krok zpátky, aby dosáhla na svůj mobil. Tiffany tušila šanci, ale ta dýka byla pořád nebezpečně blízko jejího krku. Pak se stalo něco nečekaného.

Všechno se seběhlo až neskutečně rychle, ale Tiffany jakoby to viděla ve zpomaleném záběru. Taeyeon trochu ustoupila, ale škobrtla, když zavadila o vlastní nohu a ztratila balanc. Za chvilku ležela na zemi jak široká tak dlouhá a ještě si cestou ošklivě narazila rameno o hranu stolu. Dýka jí vypadla z ruky a zajela někam pod linku. Tiffany chvilku trvalo, než pochopila, co se vlastně stalo. Jen jednou mrkla, než rychle roztrhala provaz, rozběhla se k oknu a vyskočila ven.

"Hej!" zakřičela Taeyeon zatímco se nemotorně škrábala na nohy a třela si zraněné rameno. "Ty!"

Rozhlédla se po zaneřáděném pokoji. Pak zvedla dýku a zahleděla se na ni. Nakonec vzala šátek, kterým si ta holka, Tiffany, zakrývala obličej a do něj dýku zabalila, než obojí schovala do kredence. "Co se to sakra stalo?"



Sunny možná slíbila Taeyeon, že jí pomůže, ať už ses tane cokoliv, ale nečekala, že Taeyeon doopravdy zavolá. Překvapilo ji to a protože Taeyeon znala, tak i vyděsilo.

"Taeyeon, co se děje?"

"Nic moc," odpověděla Taeyeon. Hlas se jí trochu chvěl. "Spálila jsem si večeři, praštila se do lokte, někdo se mě pokusil zabít a rozbila jsem keramickou mísu."

"Cože?!" vyhrkla Sunny, zděšeně.

"Jo, já vím, takovou tu hezkou od tebe," řekla Taeyeon rozmrzele.

"Myslím tu část se zabíjením, ne tu mísu! Ale byla fakt hezká…"

"Jo, jasně. Měla bych zavolat policii nebo ne?"

"Jistěže!" řekla Sunny rázně a dala si mobil mezi rameno a tvář, aby se mohla obléknout a dostat k Taeyeon co nejdříve by to šlo.

"No, ale ten pokus o vraždu byl fakt divný. Ta holka byla nepřirozeně silná a rychlá. A vyskočila z okna."

"To je… divné… Bydlíš v sedmém patře," zamračila se Sunny. "Počkej, za pár minut jsem u tebe, všechno mi povíš."

"Dobře, ale… buď opatrná, možná tam pořád je," varovala Taeyeon, než zavěsila. "Sice nechala svou dýku tady, ale i tak… je rozhodně nebezpečná."

"Dýku? Divné, ale… jasně," vydechla Sunny a zavěsila.



"Siwone!" Tiffany naštvaně vtrhla do Siwonova pokoje lomeno kanceláře aniž by se obtěžovala klepat. Její krev doslova vřela vztekem.

"Tiffany? Co se děje?" zeptal se, očividně v šoku.

"Co je ta holka zač, Siwone?" ptala se Tiffany, pořád vytočená. "Je jedna z nás? Řekni, je upír?"

Siwon vydechl. "Není."

"Viděla jsem znamení na jejím zápěstí," namítla Tiffany a dramaticky si vyhrnula rukáv, aby mohla Siwonovi ukázat svou vlastní jizvu ve tvaru vlka. "Tak mi nelži. Navíc mě nějak porazila. Nechápu jak, nepamatuju se, ale tohle se ještě nikomu nepovedlo," stěžovala si dál a mávala rukou Siwonem před očima.

"Nemusíš být tak dramatická, Tiffany. Viděl jsem to znamení milionkrát, mám jej taky, víš?" připomenul. "Ale nelžu ti, opravdu není upír. Nebo alespoň ne zatím. Nebylo její znamení trochu jiné?"

Tiffany se trochu zamračila, když se nad tím zamyslela. "No… ten vlk byl takový drobnější a… tak nějak ladnější."

"To proto, že to nebyl vlk, ale liška."

"Liška? Myslela jsem, že náš klan je poslední ze všech!"

"No to je, ale ona je očividně jejich potomek."

"A jaks to myslel, že není upír, zatím?"

"Podle všeho je napůl člověk a proto jsme ji přehlédli. A taky to vysvětluje, proč nemá žádné upíří znaky. Ale očekávám, že se dříve či později projeví."

"Napůl člověk? Zajímavé…" zamumlala Tiffany pro sebe.

Siwon jen přikývl. "Není to častý jev, souhlasím."

"A ona o tom neví?"

"Nemyslím si. Ale pořád z její strany hrozí nebezpečí. Kdyby se začala rozmnožovat, mohla by časem obnovit jejich klan. A to nechceme. Proto musí zmizet."

Tiffany na vteřinu zaváhala, než přikývla. "Postarám se o tom."



"Tohle je divný, jsi si jistá?" zeptala se Sunny, očividně nepříliš ochotná uvěřit Taeyeonině příběhu.

"Stoprocentně," kývla Taeyeon hlavou.

"A… víš co… nepředávkovala ses nějakými léky nebo tak?"

"Žádné neberu," odpověděla Taeyeon mrzutě.

"Kdo to mohl být?" zeptala se Sunny řečnicky.

"Dobrá otázka, ale upřímně… opravdu netuším. Oh, tady jsou ty její věci," řekla Taeyeon a vytáhla z kredence dýku zabalenou v šátku. Sunny ji opatrně vytáhla.

"Divná dýka," řekla, když ji zkoumala. "A co je tohle?" zeptala se, když prstem přejela po staré rytině.

"Jak já to mám vědět? Pes, možná. Je to důležité?"

"Nemám tušení. Ale je to dost precisně vyryté, tohle určitě nebude z výprodeje z Tesca. Vypadá jako relikvie nebo přinejmenším hodně hodně hodně stará zbraň," pokrčila Sunny rameny a natáhla se po šátku. "To je její maska?"

"Jo, jenom černý šátek, nic zvláštního."

Sunny si masku prohlédla a pak k ní přičichla. "Cítím… krev," řekla dramaticky a podívala se na Taeyeon.

"No… utřela jsem jí s tím zraněné čelo, ale té krve bylo opravdu pomálu, pochybuju, že by to šlo tak moc cí-" Taeyeon nedokončila, jen se sama rozhodla ověřit si Sunnyino prohlášení. "Není to cítit krví, jenom jahodovým leskem na rty, idiote," zamračila se Taeyeon a Sunny se zasmála.

"Já vím, promiň."

"Nedělej si z toho srandu."

"Já vím, že bych neměla, ale nemohla jsem si pomoct, promiň."

"Nevěříš mi, co?"

"No, ne, že bych nechtěla, máš důkazy a zníš střízlivě, ale no tak. Nějaká krásná mladá žena se vloupe do tvého bytu oknem v sedmém patře, pokusí se tě zabít touhle divnou dýkou, je neuvěřitelně rychlá a silná, ty jí omráčíš tou hezkou keramickou mísou ode mě, přivážeš ji k židli, jenže ona ta provazy roztrhá a uteče, opět za využití okna ve výši sedmi pater. Uznej, že to je… přinejmenším zvláštní, promiň," vysvětlila Sunny s omluvným úšklebkem.

"Uh, to je jedno… ale… zůstaneš tady se mnou prosím? Nemyslím, že se ještě dneska vrátí, ale… i tak."

Sunny přikývla. "Jasně, zůstanu tady, stejně zítra nemám školu."

"Nemáš?"

"Sobota. O víkendu nechodíme."

"Už je sobota?"

"Jo... Půjdeme spát?"

"Né, že bych teď měla ještě usnout, ale… jasně."



Následující ráno, skončily dvě kamarádky v Yuriině kavárně. Musely se jít nasnídat ven jednoduše proto, že Taeyeon zjistila, že má pouze cereálie. Sunny, která mléko nesnáší, řekla, že si pro něco zajde, ale Taeyeon úspěšně rozlila mléko po celé podlaze. A tak skončily venku na snídani obě.

Jako každé ráno byla v kavárně přítomná její majitelka. Vysoká, opálená a okouzlující.

"Ahoj holky, co tady děláte? Máte obě volno, ne?" zeptala se překvapeně, když je uviděla.

"No to sice ano, ale nemůžeme se tady přijít nasnídat?"

"Jasně," ušklíbla se Yuri. "Něco nového?" zeptala se, zatímco jim nalévala kafe.

"U mě ne," odpověděla Sunny. "Ale Taeyeon skoro přišla o život," dodala jakoby nic.

"Cože?!" Tříštivý zvuk zaplnil místnost, jak Yuri upustila konvici i šálek s kávou. "Co se stalo?" zeptala se v šoku.

Taeyeon se při pohledu na její reakci usmála. "To se tak bojíš, že přijde o svou jedinou zpěvačku?"

Yuri se zamračila. "To je vážně, Taeyeon," řekla a začala uklízet střepy a rozlitou kávu.

"Já vím," řekla Taeyeon s povzdechem. "Nevím, co se stalo. Nějaká hrozně silná a rychlá zamaskovaná černovláska se mě pokusila podříznout dýkou.

Yuri se rozšířil zorničky. "To jako fakt? Venku? Nebo u tebe?" zeptala se a hlas se jí chvěl.

"U mě. A prý ji někdo poslal."

"A víš o ní něco víc? Jak se ti podařilo utéct?"

"Řekněme, že jsem měla štěstí," řekla Taeyeon s úsměvem. "Moc nevím. Byla nadpřirozeně silná a vyskočila z okna. Oh a říkala, že se jmenuje Tiffany," dodala.

Yuri jen zalapala po dechu a vyběhla z kavárny.

"Proč tolik vyšiluje?" zeptala se Sunny po pár vteřinách.

"Nemám tušení… Ale vypadá, že to prožívá víc, než já."

"To to snad ani neprožíváš," prohlásila Sunny věcně.

"Ale jo. Sakra jo! Dneska večer u mě spíš znova, jasný?"

"Určitě," přikývla Sunny zcela vážně. "Teď bych tě přes noc samotnou nenechala."

"Díky, Sunny… Ale fakt, co je s ní?" Taeyeon ukázala přes okno ven. Yuri tam nervózně přešlapovala a křičela cosi do telefonu.

"Divné…"



Pomalu snídaly a diskutovaly, co dál

"Myslíš, že je to u tebe bezpečné?" zeptala se Sunny. "Neměly bychom jít ke mně?"

"Bydlíš na koleji a máš spolubydlící."

"Yenny je v pohodě, nevadilo by jí to," pokrčila Sunny rameny. "Ale musely bychom tě nějak propašovat dovnitř, pravidla jsou přísná, žádní hosté přes noc."

"Nah, nedělejme to komplikovanější, pojďme prostě ke mně."

"Dobře teda."

Najednou kolem proběhla Yuri a zamířila si to do šatny.

"Yuri, co se děje?" zeptala se Taeyeon.

"Musím něco zařídit," odpověděla Yuri, zatímco si oblékala kabát.

"Můžu si půjčit laptop?"

"Jasně, cokoliv," zamumlala Yuri, než vyběhla z kavárny a nechala tam Taeyeon, Sunny a dokonce i servírku Gain v šoku.

"Wow, tak tohle bylo… uh, to je fuk. Na co její laptop?" řekla Sunny.

"No, napadlo mě zkusit si najít pár informací online. Třeba stejným způsobem napadli více lidí."

"Oh, jasně…"

Vešly do Yuriiny kanceláře. Teda, kanceláře… Co Taeyeon věděla, tak tady Yuri v podstatě bydlela. Ne, že by neměla rodinu nebo tak, podle všeho měla, netrávila tady většinu času. Teda, až na to, že každé odpoledne pravidelně někam záhadně mizela. Vždycky ráno bývala v kavárně, kolem druhé odešla a vracela se leckdy až pozdě v noci. To byl záhadný život Kwon Yuri, šéfové Taeyeon a Sunny.

Taeyeon vzala Yuriin laptop a vrátila se s ním zpátky do restaurace.

"Tak co chceš vyhledat?" zeptala se Sunny.

"Uh, nevím…" přiznala Taeyeon, ale pak něco napsala.

'Dýka s divným obrázkem pejska'

"To nemyslíš vážně, že ne?" zeptala se Sunny s co-to-má-sakra-bejt výrazem na tváři.

"Jo, já vím…" zamumlala Taeyeon a přepsala to.

'Dýka s rytinou psa'

"Lepší," schválila to Sunny.

Hledaly, ale nenašly absolutně nic podstatného.

"Zkusmě něco jiného."

'Nadpřirozené bytosti'

Tentokráte toho našly až příliš a nic z toho nebylo použitelné. Vyskočily miliony stránek o nějakých fantasy blbostech.

"Musíme být specifičtější," řekla Sunny a napsala: 'Záhadné vraždy dýkou'.

Taeyeon se ušklíbla. "Tak to nevím, jestli ti něco najde."

"Uvidíme."

Něco málo skutečně naběhlo. Nebo spíš takhle. Bylo toho hodně a většina vypadala jako zbytečnosti. Sunny tak jen tak náhodně projela výsledky a ještě náhodněji klikla na jeden článek.

"Pátého listopadu 2008 byl nalezen ve svém bytě mrtvý náctiletý chlapec. Jeho nejlepší přítel jej několikrát bodl do hrudi po té, co se společně nadrogovali neznámou látkou, která ovlivnila jejich příčetnost. Události byli přítomní dva svědci, kteří dosvědčili, že vrah byl velice agresivní a…"

"Tohle je na nic, Sunny."

"Máš pravdu… A co tohle?" řekla Sunny a klikla na jiný článek.

"Je to tak dvacet let starý příklad, ale klidně si to můžeme přečíst," pokrčila Taeyeon rameny, zatímco článek najížděl. Pak začala nahlas číst.

"Včera uběhlo přesně patnáct let od jedné z nejzáhadnějších vražd. Třináctého prosince 1994 byl v brzkých ranních hodinách nalezen spolu se svou ve svém domě mrtvý jeden z nejvýznamnějších jihokorejských vědců a spoluzakladatel HJ institutu. Oba měli podříznuté krky. Jejich děti, starší syn a mladší dcera, unikli. Desetiletý syn následně kontaktoval policii a tvrdil, že útočníci byli nadpřirozeně rychlí a silní, měli masky a zabili oba jeho rodiče dýkou. Dále prohlásil, že utekl, takže víc neviděl. I když byl součástí programu na ochranu svědků, byl o dva dny později zavražděn stejně, jako jeho rodiče. Dcera nikdy nebyla nalezena… ugh, internet je na nic," postěžovala si Taeyeon. "Zbytečné."

"Zní to podobné tvému případu," řekla Sunny. "Dýka, maska, síla, rychlost…"

"Jo, ale zamysli se. Napadla mě mladá holka. Ta musela být před patnácti lety ještě dítě. A navíc, tady tenhle týpek byl nějaký vědec, nejspíš měli důvod, proč ho zabíjet. Ale mě? A jediná věc, o kterou se v tom článku můžeme opřít, je výpověď desetiletého kluka, který už je mrtvý. Nejspíš přeháněl, co my víme," objasnila to Taeyeon.

"Pravda. Tak to asi nic nebude," vydechla Sunny.

"Jo, je to na nic," zamumlala Taeyeon a zaklapla laptop.

Sunny vstala a natáhla ruku, aby pomohla vstát i své kamarádce. Taeyeon pomoc přijala, ale nějak se jí podařilo zavrávorat a narazit si koleno o stůl.

"Auva!" fňukla a promnula si zraněné místo.

Sunny obrátila oči v sloup. "Blbko."

"A co teď budeme dělat?"

"Půjdeme do obchodu, koupit něco na oběd a já ti potom půjdeme k tobě a já ti něco uvařím, neohrabanče."

"Dobře…"



Později toho dne, poté, co se najedly, musela Sunny ještě do školy. Přesněji řečeno do školní knihovny, ještě musela psát seminárku.

Taeyeon nechtěla být sama, ale pak usnula. Nechtěla spát, ale tenhle boj nemohla vyhrát, protože nespala už nějakých 36 hodin. Spala pár hodin, než se Sunny vrátila.

"Domácí úkoly hotové?" zeptala se ospale.

"Skoro," zívla Sunny. Taky nespala. "Pro tebe," řekla a práskla o stůl obrovskou knihou.

"Jak jako pro mě?" nechápala Taeyeon.

"No…" Sunny strčila do knihy, která se důsledkem rozjela po stole směrem k Taeyeon. A Taeyeon ji skoro chytila, ale… skoro. Kniha jí vyklouzla a spadla Taeyeon přímo na nohu.

"Sakra!" zaklela a zvedla ji. Pak se zadívala na název. "Experimenty na lidech? Co to je?"

"Je to o lidech s nadpřirozenými schopnostmi. Prostě, nepovedené pokusy vědců zvýšit lidskou sílu. Zkus si to projít, třeba něco najdeš. Je tam hodně jmen, třeba tě něco napadne."

Taeyeon něco nesouvisle zamumlala a pak dodala: "To je od tebe milé…" řekla a zívla.

"Jo a to tohle je taky pro tebe," vzpomněla si Sunny a vytáhla z tašky Red Bull. "Já jdu spát," dodala a lehla si na pohovku.

"Dobře," kývla Taeyeon. Red Bull nechala ležet na stole a vydala se k sobě do ložnice rozhodnuta pokračovat ve spánku.

"Kdyby něco, hned mě vzbuď, jasný?"

"Jasný…"



Sunny usnula okamžitě, ale Taeyeon ne. Budila se každých pár minut a pak to vzdala už úplně. Slunce mezitím zapadlo za obzor a tma zaplnila místnost. Rozsvítila teda lampičku na stole a šla do obýváku. Podívala se na Sunny, které tvrdě spala a pak jí zrak padl na knihu na stole. Povzdechla si. Možná tam opravdu něco najde… No, pochybovala, ale stejně teď neměla co dělat.

Vrátila se k sobě a lehla si na břicho na postel. Otevřela knihu, zběžně projela úvod a pak se začetla do první kapitoly. Po chvilce pár stran přeskočila. Zbytečnosti.

Zase jí začala padat víčka. Trochu se nadzvedla, protože ji po chvíli z ležení na břiše začaly bolet svaly. Pak ucítila, jak se postel trochu prohnula. Na chvilku se zarazila, ale pak to nechala plavat s tím, že se nejspíš jenom nějak divně pohnula. Nechtěla si přiznat, že se bála se podívat. Škoda, že ignorovat ten teplý dech, který ji zašimral na uchu a tichý hlas, ze kterého jí běhal mráz po zádech, už ignorovat nešlo.

"Tak… ty mě máš za nějakou laboratorní krysu?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama